Komnata pravdy a lži

Pravda nebo lež?

Podlaha komnaty pravdy a lži je tvořena černými a bílými kameny. Prošlo po nich nespočet kouzelníků. Na černých nebyli schopni mluvit pravdu, na bílých nedokázali lhát. A jen ti obzvlášť pošetilí se postavili na spáru mezi dlaždicemi.
Uprostřed komnaty klečí muž s křečovitě zavřenýma očima.
“Jsem zahnaný do kouta,” šeptá, “už nezbývá žádný krok, který bych mohl udělat. Můžu si za to sám. Neměl jsem tam jít. Kdybych se s ním nedohodl, mohlo být všechno jinak…”
Vyzná se ze svých vin a umlkne. Ví, že by měl otevřít oči, ale bojí se. Kterou dlaždici má pod nohama? Černou nebo bílou?

Soud

Řeč budečské představené splývala do jediného proudu. Nevnímal slova, sledoval tón. Už neměl naději.
Rozhodl se nečekat na rozsudek. Šlápl na spáru. Někdo z přihlížejících vykřikl.
Propadal se mezi hrubými kamennými kvádry. Jeden každý z něj sedřel vrstvu. Všechny pravdy i lži které kdy vyslovil ho opouštěly. Všechna gesta. Každý úsměv i pláč. Vzpomínky. Kameny z něj sedřely všechno, co dělá člověka člověkem. Zbylo jen prázdno.
Budečská představená sledovala prázdnou nádobu ve tvaru člověka, která stála před ní. V oku se jí zatřpytila slza, ale hlas měla pevný.
“Nejkrutější trest nelze udělit, k tomu se každý může rozhodnout jedině sám.”

Kdo s koho

Muž se usmívá na trojici stojící u stěny.
Vítám vás v komnatě pravdy a lži, kde jsme se sešli za účelem zhodnocení přesunu Budče Jinam.
Již celý měsíc uplynul od provedení tohoto náročného kouzla. Správně jste pochopili, že jsem jediný, kdo byl schopen ho provést. Myslíte, že se mě už můžete zbavit?
Lehkým krokem překračuje z dlaždice na dlaždici.
Vidím vám v očích strach? Jste zapleteni v síti ochranných kouzel. Sledujte nohy pánové. Černá. Bílá. Pravda. Lež.
Máte zradu v srdci.
Tasí meč. Sekne. Na zem dopadnou tři hlavy. O vteřinu později také tři těla.
A já vládnu nejen magií.